PRVNÍ HOŘE - Achtung, Sultan!
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
LAMB OF GOD se během své patnáctileté kariéry vypracovali v celkem solidní značku. Snaha posunout thrash metal moderním směrem a obohatit jej o „panterácké“ groove rytmy našla odezvu jak u ortodoxních, tak u pokrokově smýšlejících metalistů a hvězda kapely stoupala pomalu ale jistě vzhůru. V roce 2009 kapela své úsilí korunovala velmi vydařeným albem „Wrath“ a mezi fanoušky se začalo šuškat něco o tom, že by LAMB OF GOD mohli zaujmout pozici, kterou v minulosti okupovala třeba PANTERA nebo SLAYER, tzn. stanout v čele, být leader.
Od novinky „Resolution“ se tedy zcela logicky očekávaly velké věci, ale jak už to tak bývá, ne vždy se věci dějí podle plánu. Skupina, zdá se, usnula na vavřínech a překvapivě na místo zdolávání metalového Olympu předkládá pouze průměrnou hoblovačkou, která postrádá jakýkoliv žánrový přesah. Američané svůj projev na novince o něco zahustili a přitvrdili, ale lehkost a svěží nápady minulého alba jsou ty tam. Možná chtějí LAMB OF GOD ukázat, jak ortodoxní, tvrdí a nekompromisní dokážou být, ale z mého pohledu je výsledek rozporuplný.
„Straight For the Sun“ je ale při tom velmi zajímavý start, škoda jen, že jde jen o pouhý úvod než o regulérní skladbu. Následující „Desolation“ spolu s „Ghost Walking“ také nejsou marné a deska tak zprvu budí dojem tradičně solidně zvládnutého groove-thrash metalu. Riffy řežou, jak mají, talentovaný bubeník do toho buší jako o život, ale je to marné, album se postupně začíná utápět v monotónnosti a po patnácti minutách je jasné, že majstrštyk z roku 2009 se zopakovat nepodařilo. Randy Blythe řve v každé skladbě naprosto stejně, nekonají se žádné výrazné změny tempa a nebýt akustické „Barbarosa“, postrádá nahrávka jakýkoliv záchytný bod. Jediná věc, která z přespříliš dlouhého a nezábavného alba vyčnívá, je až závěrečná epická „King Me“.
Nedostatek invence? Ztráta sebereflexe? „Cavalera-Burn-Out-Syndrom“? Těžko říct, ale také je dost dobře možné, že LAMB OF GOD novou desku prostě a jednoduše odflákli. Snažím se myslet pozitivně a jít nahrávce naproti, ale při vší objektivitě mohu tak akorát konstatovat, že kytaristé a bubeník nezapomněli hrát a stále to hnětou podle nejpřísnějších metalových pravidel ovšem s tím, že tentokrát jim chybí nápady a samotná tvrdost, rychlost a image zlých hochů působí najednou dost lacině.
Na album se dá samozřejmě nahlížet dvěma pohledy. Ten první říká, že LAMB OF GOD nahráli drsné, poctivě thrashmetalové album, kterým dávají najevo, že kašlou na trendy a ve stylu SLAYER vyznávají čistotu metalové rasy. V tu chvíli jsou skladby jako „The Undertow“ anebo „Invictus“ super a deska valí jak cyp. No a pak je tu druhý pohled, který říká, že album je pouze obyčejný thrash bez přidané hodnoty a pak jsou skladby jako „The Undertow“ nebo „Invictus“ stokrát slyšená nuda. Pravda je nejspíš někde uprostřed, ale za sebe otevřeně přiznávám, že jsem zklamán, neboť jsem od mocných LAMB OF GOD čekal mnohem víc než jen průměrný metal na úrovni CALIBAN nebo HEAVEN SHALL BURN.
Na výborné „Wrath“ se „Resolution“ nechytá ani náhodou, ale překvapivě neobstojí ani ve srovnání se staršími záseky „Ashes Of The Wake“ nebo „Sacrament“. Vypadá to, že Američané trochu zaspali a na místo ovládnutí scény nahráli jedno z nejhorších alb své kariéry. Pro mne jako jejich fanouška je to věru smutný pohled.
Minulým albem vysoko posazená laťka zůstala nepřekonána. LAMB OF GOD usnuli na vavřínech a předkládají pouze průměrný materiál bez očekávané nádstavby.
6,5 / 10
Randy Blythe
- zpěv
Chris Adler
- bicí
Willie Adler
- kytara
Mark Morton
- kytara
John Campbell
- basa
1. Straight For The Sun
2. Desolation
3. Ghost Walking
4. Guilty
5. The Undertow
6. The Number Six
7. Barbarosa
8. Invictus
9. Cheated
10. Insurrection
11. Terminally Unique
12. To The End
13. Visitation
14. King Me
Lamb Of God (2020)
VII: Sturm Und Drang (2015)
Resolution (2012)
Wrath (2009)
Sacrament (2006)
Ashes Of The Wake (2004)
Terror and Hubris (DVD) (2004)
As The Palaces Burn (2003)
New American Gospel (2000)
Burn The Priest (BURN THE PRIEST) (1998)
Vydáno: 2012
Vydavatel: Roadrunner
Stopáž: 56:21
Produkce: Josh Wilbur
Všetky doterajšie albumy LAMB OF GOD boli príjemne monotónne s tým, že sa občas zaskvel výrazný a hitový kúsok. "Resolution" si bohužiaľ z predchádzajúcej vety berie len tú monotónnosť. Nikoho už dnes neprekvapí staromilský zvuk (ktorý je na vlas rovnaký ako ten na "Sacrament"), gitarové prstolamy a jedovatý vokál.
Predsa len novinka ponúkne dve svetlé miesta. Mám na mysli "Insurrection", v ktorej Randy po prvýkrát v kariére skutočne spieva a už tradične rozvláčnu koncovku "King Me" podkreslenú vkusnými sláčikmi. Tieto dve skladby majú to, čo sa dá nazvať atmosférou.
Střed alba je trochu slabší, ale začáteční dvě písničky - Desolation a Ghost Walking jsou perfektní, ze středu se mě líbí Number Six, no a závěr alba, tj Insurrection až King Me, je pecka za peckou
Urzovci jsou zpět a vyráží do klubů, radujme se! To by asi tak stačilo. Snad jen drobná poznámka. Minulá deska byla a je až příliš dokonalá. Nová je dokonalá poněkud méně, je pouze vynikající. Kdo by to byl čekal?
Atmosférický black metal / post-metal. Hodně odlehčená produkce plná vybrnkávaček, náladových pasáží a košatých atmosférických vsuvek. Zuby se moc necení, možná občas mléčné jedničky. Příjemný poslech, vyloženou hitovku však na "Succumb" nenajdete.
Šíleně plodný oneman projekt, Aaron Edge se utrhl ze řetězu s sází jednu desku za druhou. "Agglomeration" je třetí z letošních již pěti alb. A překvapivě to drží slušnou kvalitu. Pokud tedy máte rádi dusivý sludge doom s výbuchy disonantního šílenství.
Hulváti z Jura sú takí naši DARKTHRONE: o pol generácie mladší a s koreňmi v grinde miesto blacku, no doživotne verní metalovej klasike (s čoraz hrubším zvukom). „Kromaňon“ a „Abeceda nenávistí“ sa zapíšu do zlatého fondu. Zbytok asi nie, čo vôbec nevadí.
Oproti EP "God Made Me An Animal" ubral Greg Puciato (ex-THE DILLINGER ESCAPE PLAN), ale i skupina jako celek, na nekompromisnosti, objevují se více i zpěvné a melodické polohy, nicméně je to stále hodně nasraný a uřvaný post-hardcore té nejvyšší kvality.
Strhující rozsáhlé kompozice, které buď zcela pohltí, nebo unudí. Já se hlásím k první možnosti. Je to jako snové divadlo severského death metalu. Za mě je to zatím rozhodně jedna z nejzajímavějších desek letošního roku.
Singl „Winter Storm Vigilantes“ je povedená záležitost, která byla slibnou návnadou na nové album. Velká očekávání byla nakonec zbytečná. S trochou dobré vůle se na albu najdou dvě další slušné skladby, jinak je to stále ten samý a nenápaditý kolovrátek.